Po tom všem, co jsem pro tebe udělal/a...
Když se z minulosti stane dluh, který musíte splatit
Váháte nebo odmítnete žádost o pomoc.
Druhý reaguje:
"Po tom všem, co jsem pro tebe udělal/a, mi teď nepomůžeš?"
Najednou nejde jen o tuhle jednu žádost. Do hry vstupuje minulost.
Co se v téhle situaci děje
Původně jde o běžnou žádost: pomůžete / nepomůžete.
Ale nově se přidává jiný rámec:
- minulá pomoc je prezentována jako dluh
- vaše rozhodnutí je posuzováno jako splácení nebo nesplácení tohoto dluhu
- odmítnutí se jeví jako nevděk nebo nespravedlnost
Situace se tak mění ze svobodného rozhodnutí v přítomném okamžiku na morální závazek vycházející z minulosti.
Proč to funguje
Většina lidí chce být:
- férová
- vděčná
- "nezůstat nic dlužná"
Když začneme mít pocit, že někomu dlužíme:
- rozhodování se přesouvá z přítomnosti do minulosti
- objevuje se tlak "měl/a bych"
- vaše aktuální potřeby a možnosti jdou stranou
Možná si všimnete vnitřního napětí: "Nechci to dělat… ale asi bych měl/a…"
A právě tady se vaše rozhodnutí přestává opírat o to, co je teď skutečné, a zaměřuje se na splacení domnělého závazku, protože máme pocit, že "dobrý člověk by se cítil zavázán pomoct".
Co to pro vás znamená
Pokud se tento vzorec opakuje:
Postupně se může stát, že děláte věci ne proto, že chcete, ale protože to jinak nejde, protože vaše rozhodnutí odmítnout druhého by vůči němu bylo nefér. A to oslabuje pocit, že své jednání řídíte vy sami.
Jak na to reagovat jinak
Cílem není popřít minulost. Cílem je vrátit rozhodování zpět do přítomnosti.
1. Uznejte minulost – bez závazku
"Vážím si toho, co jste pro mě udělal/a."
To neznamená, že tím vzniká automatická povinnost něco splácet – a rozhodně ne jedině teď a tímto způsobem.
2. Oddělte minulost od aktuální situace
"Tohle je ale jiná situace."
"Teď se rozhoduju podle toho, co zvládnu."
3. Řekněte své rozhodnutí
"Teď ti s tím nepomůžu."
"Tohle pro vás neudělám."
Malé zastavení pro vás
- V jakých situacích máte pocit, že něco "dlužíte", i když to nikdo nikdy jasně neřekl?
- Jak poznáte rozdíl mezi vděčností a pocitem závazku?
Zkuste si toho příště všimnout. Někdy už jen tohle pomůže vrátit rozhodování zpět k sobě – a k přítomnému okamžiku.
Další běžné varianty situace
"Tohle by slušný člověk neudělal"
"Jak tohle můžeš udělat?", "Po tom všem se na mě vykašleš?" jsou typické komentáře naznačující, že když neuděláme, co se po nás žádá, způsobíme něco špatného. Vyvolávají tak pocit viny ("Udělal/a jsi něco špatně.").
"Není ti to trapné?" nebo "Tohle by slušný člověk neudělal" jsou věty, které jdou ještě dál, vyvolávají pocit hanby. Nehodnotí jen naše chování, hodnotí nás jako člověka (ne "Tohle jsi udělal/a špatně" ale "Ty jsi špatný/špatná"). Hanba často vytváří ještě silnější tlak než vina, máme nutkání souhlasit, abychom ochránili vlastní identitu.
V podobných situacích vám může pomoct držet se aktuální situace: Co se po mně doopravdy žádá? Mám skutečně povinnost to udělat? Mám na to kapacitu? Chci to?
"Takhle se to vždycky dělalo"
Věty jako "Tak se to dělá odjakživa", "Takhle se to v naší rodině vždycky dělalo", "Takhle jsme byli vychováni" nebo "Tebe snad tohle doma / ve škole neučili?" naznačují, že máme povinnost pokračovat v nějakém samozřejmém zvyku nebo tradici.
Nikdo nechce být "ten divný" nebo "černá ovce rodiny", ale jen proto, že je určitý člověk nebo skupina lidí zvyklá něco nějak dělat, neznamená,
- že je to tak správně a pro všechny nejlepší,
- že je to nejlepší právě pro nás, právě teď,
- že s tím automaticky musíme souhlasit a dělat to také
- a že děláme něco nenormálního nebo špatného, pokud jdeme vlastní cestou.