Pomůžeš mi s tím, že?
Když se předpokládá souhlas předtím, než se vůbec můžete rozhodnout
Někdo za vámi přijde s prosbou a na závěr řekne:
"Pomůžeš mi s tím, že?"
Formálně je to otázka. Ale někdy nezní jako otevřená otázka. Spíš jako něco, co už je téměř domluvené.
Možná přikývnete dřív, než si stihnete uvědomit, co se po vás vlastně chce. Možná až později zjistíte, že jste neměli prostor se opravdu rozhodnout. A možná se ve vás objeví nechuť, tlak nebo otázka:
Souhlasil/a jsem, protože jsem chtěl/a? Nebo protože se souhlas už předpokládal?
Co se v téhle situaci často děje
Uvnitř toho, co vypadá jako otázka, může být skryté očekávání:
- že řeknete ano,
- že pomůžete,
- že nebude potřeba o tom moc mluvit,
- že odmítnutí by bylo zvláštní nebo nepříjemné.
Pak už neodpovídáte jen na danou prosbu. Často zároveň narušujete předpoklad, že vaše pomoc je samozřejmá. A to může být psychologicky náročnější než odpovědět na skutečně otevřenou otázku. Někdy druhý člověk nepředpokládá váš souhlas záměrně. Může jen mluvit rychle, být zvyklý na určitý způsob komunikace nebo si neuvědomit, že vám nedal prostor. I tak máte možnost si ten prostor vzít.
Proč to na nás může tolik působit
V takové chvíli můžeme reagovat velmi rychle. Nechceme kazit situaci. Nechceme druhého zaskočit. Nechceme působit neochotně. Nechceme vytvářet napětí tam, kde druhý člověk už počítal s naší pomocí.
"Ne" pak nemusí působit jako běžná odpověď. Může působit jako komplikace, odmítnutí nebo narušení vztahu. A tak někdy řekneme "ano" dřív, než si vůbec stihneme ověřit:
Mám na to kapacitu?
Chci to udělat?
Vím vůbec, s čím souhlasím?
Co to pro vás může znamenat
Pokud se podobný vzorec opakuje často, můžete si časem všimnout, že:
- říkáte "ano" dřív, než víte, co vlastně chcete,
- souhlasíte automaticky, protože odmítnutí by bylo nepříjemné,
- později cítíte tlak, frustraci nebo odpor,
- máte pocit, že jste se k něčemu dostali skoro bez vlastního rozhodnutí,
- začínáte ztrácet kontakt s tím, co opravdu můžete a chcete nabídnout.
Někdy pak není problém v tom, že byste nikdy nechtěli pomoct. Problém je spíš v tom, že vaše "ano" nemělo dost prostoru vzniknout svobodně.
Jak si vrátit prostor pro rozhodnutí
Cílem není být nepříjemní ani odmítat automaticky. Někdy stačí zpomalit natolik, aby se z předpokládaného souhlasu znovu stala skutečná volba.
1. Můžete si dopřát chvíli na rozmyšlenou
"Počkej, potřebuju si to nejdřív promyslet."
"Ještě nevím. Ozvu se ti za chvíli."
"Nechci odpovědět automaticky. Řeknu ti za moment."
2. Můžete nejdříve zjistit, s čím byste vlastně měli souhlasit
"Co konkrétně ode mě potřebuješ?"
"Kolik času by to asi zabralo?"
"Co všechno by to obnášelo?"
"Potřebuješ pomoc, nebo chceš, abych to převzal/a celé?"
3. Můžete odpovědět až potom
"Teď ano, tohle zvládnu."
"S tímhle ti dnes nepomůžu."
"Můžu pomoct jen s částí."
"Neudělám to celé, ale můžu ti říct, kde bych začal/a."
I krátká pauza může změnit kvalitu odpovědi. Z automatického "ano" se může stát rozhodnutí, při kterém jste více v kontaktu sami se sebou a svou realitou.
Malé zastavení pro vás
Občas si můžete všimnout:
- V jakých situacích říkám "ano" dřív, než se vůbec zamyslím?
- Jaké to je, když si dovolím chvíli neodpovědět?
- Co se ve mně děje, když druhý člověk očekává souhlas, ale já si ještě nejsem jistý/á?
Někdy stačí pár sekund, aby se automatická reakce změnila ve skutečnější rozhodnutí.
Další běžné varianty situace
"Myslel/a jsem, že to uděláš"
Podobný tlak může vzniknout i po větách jako:
"Myslel/a jsem, že to uděláš."
"Čekal/a jsem, že ti to dojde."
"To jsem snad nemusel/a říkat."
Tady často ani nezazněla jasná žádost. Něco se předpokládalo a vy se to dozvídáte až ve chvíli, kdy jste očekávání nenaplnili. Možná druhý člověk opravdu věřil, že to bylo samozřejmé. Možná je zklamaný. Zároveň ale není vždy možné ani zdravé hádat, co druhý potřebuje, pokud to nebylo řečeno.
V takové chvíli může pomoct vrátit se k jasné komunikaci:
"Nevěděl/a jsem, že to ode mě čekáš."
"Příště mi prosím řekni konkrétně, co potřebuješ."
"Když to budu vědět, můžu se rozhodnout, jestli to zvládnu."
Nejde o to odmítnout jakoukoliv ohleduplnost. Jde o to, aby očekávání nezůstávala nevyřčená a potom se nevracela jako výčitka.
Ticho po odmítnutí
Někdy po vašem "ne" druhý člověk nic přímo neřekne. Může ztichnout, stáhnout se, být chladnější nebo dát najevo zklamání nepřímo. Někdy je to prostě jeho způsob, jak zpracovává nepříjemný pocit. Ne každé ticho je tlak.
Jindy ale může ticho začít působit jako trest nebo výčitka. V prostoru mezi vámi vznikne napětí a vy můžete mít chuť své rozhodnutí změnit jen proto, aby to mezi vámi bylo zase lepší.
V takové chvíli může pomoci zastavit se a zeptat se:
Změnilo se něco na mém původním důvodu?
Chci rozhodnutí změnit, protože to opravdu dává smysl? Nebo hlavně proto, že nesnesu napětí?
Je možné o tom mluvit přímo?
Někdy může být užitečné říct: "Vnímám, že je mezi námi teď napětí. Můžeme o tom mluvit přímo?" Nebo: "Rozumím, že tě moje odpověď mrzí. Zároveň moje rozhodnutí zůstává stejné." Cílem není řídit náladu druhého člověka. Cílem je nenechat nevyřčené napětí automaticky rozhodovat za vás.