Protože jsem to řekl/a
Když autorita nahrazuje vysvětlení i prostor pro volbu
Někdo vám řekne, co máte udělat.
"Udělej to takhle."
Když se zeptáte proč, odpověď zní:
"Protože jsem to řekl/a."
"Já vím, co je nejlepší."
"O tom se nediskutuje."
V některých situacích může být rychlý pokyn potřebný. Když ale autorita začne nahrazovat vysvětlení, otázky i prostor pro vlastní posouzení, může být užitečné zpozornět.
Co se v téhle situaci často děje
Nejde jen o samotný požadavek. Jde o to, jak je postavený. Může se stát, že:
- rozhodnutí je prezentováno jako nezpochybnitelné,
- otázky jsou vnímané jako neúcta, drzost, odpor nebo problém,
- autorita nahrazuje vysvětlení,
- vaše pochybnost nebo vlastní pohled nemá žádný prostor,
- poslušnost začne být důležitější než porozumění.
V takové chvíli se může ztrácet něco podstatného: kontakt s vlastním úsudkem. Neznamená to, že autorita musí být vždy podezřelá. Znamená to ale, že i v situaci, kdy má někdo větší zkušenost, roli nebo odpovědnost, zůstává důležité vnímat, čemu rozumíte, čemu nerozumíte, co je pro vás přijatelné a realistické, a co ne. Ne každé omezení volby je samo o sobě špatné. Někdy existují pravidla, odpovědnost, bezpečnostní důvody nebo dohody, které je potřeba respektovat. Důležité je rozlišovat, kdy autorita pomáhá k lepšímu konktaktu s realitou situace, a kdy jen umlčuje otázky, které by měly mít prostor.
Proč to na nás může tolik působit
Autorita v nás často vyvolává rychlou reakci. Může jít o rodiče, učitele, nadřízeného, odborníka, úředníka, staršího člena rodiny nebo někoho, kdo vystupuje velmi jistě. V takové chvíli se může objevit:
- respekt,
- obava z konfliktu,
- snaha nebýt "problémový/á",
- strach z následků,
- nejistota, jestli si vůbec smíte něco myslet jinak,
- tendence ustoupit, i když vám něco nesedí.
Někdy je respekt k autoritě na místě. Problém může vzniknout ve chvíli, kdy respekt přestane být vědomý a začne být automatický. Pak už se neptáte:
Dává mi to smysl?
Rozumím tomu?
Souhlasím s tím?
Jaká je moje role a moje odpovědnost?
Místo toho jen vykonáte pokyn, možná i ve chvíli, kdy by stálo za to se zastavit.
Co to pro vás může znamenat
Pokud se podobný vzorec opakuje často, můžete si časem všimnout, že:
- přestáváte klást otázky, i když něčemu nerozumíte,
- ustupujete autoritě dřív, než si ověříte vlastní pohled,
- spoléháte víc na roli druhého člověka než na skutečné důvody,
- máte strach vyjádřit nesouhlas,
- ztrácíte pocit, že na vašem vnímání situace záleží.
To neznamená, že máte odmítat nebo zpochybňovat každou autoritu. Znamená to spíš, že je užitečné rozlišovat: Kdy mě autorita vede k lepšímu porozumění? a Kdy po mně chce jen poslušnost bez prostoru pro otázky?
Jak si vrátit prostor pro rozhodnutí
Cílem není automaticky bojovat s autoritou. Cílem je zůstat v kontaktu s vlastním uvažováním, odpovědností a realitou situace.
1. Můžete požádat o vysvětlení
"Rád/a bych tomu rozuměl/a."
"Můžete mi říct, proč je to potřeba udělat právě takhle?"
"Co je za tímto rozhodnutím?"
"Je tu něco, co nevidím?"
Někdy vysvětlení dostanete a zjistíte, že požadavek dává smysl. Jindy se ukáže, že žádné skutečné zdůvodnění nepřichází.
2. Můžete přidat vlastní pohled
"Vidím to trochu jinak."
"Mám k tomu otázku."
"Potřebuju říct, co mi na tom nesedí."
"Podle mě je tu ještě jedna možnost."
Nemusí to být útok. Může to být pokus zůstat součástí rozhodování, které se vás týká.
3. Můžete si ujasnit své možnosti
V některých situacích můžete říct jasné "ne". V jiných situacích to nemusí být jednoduché, bezpečné, vhodné nebo bez následků. Možná se nakonec rozhodnete pokyn splnit. I tehdy ale může být důležité vnímat:
Rozumím tomu, co dělám?
Souhlasím s tím vnitřně, nebo jen ustupuji tlaku?
Jakou odpovědnost tady skutečně nesu?
Je možné se k tomu vrátit později, až bude víc prostoru?
Někdy není svoboda v tom, že okamžitě odmítnete. Někdy je prvním krokem už to, že nepřestanete vnímat vlastní úsudek.
Malé zastavení pro vás
Můžete si občas všimnout:
- V jakých situacích automaticky ustupuji autoritě?
- Kde se bojím zeptat, i když něčemu nerozumím?
- Kdy respektuji zkušenost druhého člověka? A kdy spíš ztrácím kontakt s vlastním úsudkem?
- Kde bych si mohl/a dovolit aspoň jednu otázku?
Není potřeba hned všechno měnit. Někdy stačí zahlédnout rozdíl mezi vědomým souhlasem a poslušností ze zvyku nebo strachu.
Další běžné varianty situace
"Jsem tvoje matka"
Podobně mohou působit věty jako:
"Jsem tvoje matka."
"Jsem tvůj otec."
"Jsem tvůj učitel."
"Jsem tvůj nadřízený."
"Ty jsi moje dítě."
"Ty jsi můj podřízený."
"Tak to prostě chodí."
Někdy za těmito větami stojí skutečná role, zkušenost nebo odpovědnost. Rodič má jinou odpovědnost než dítě. Nadřízený může nést odpovědnost za organizaci práce. Učitel má roli ve třídě. Některé hierarchie nejsou samy o sobě problém. Problém vzniká ve chvíli, kdy role nahrazuje důvod.
Když se na otázku "proč?" odpovídá jen:
"Protože já jsem já a ty jsi ty."
V takové chvíli se může vytrácet možnost porozumět, ptát se nebo převzít vlastní odpovědnost za to, co děláte. Pomoci může otázka: Je tady autorita používána k orientaci? Nebo k ukončení jakéhokoliv dialogu?
"Přestaň se vyptávat a udělej to"
Další variantou jsou věty jako:
"Přestaň se vyptávat."
"Prostě to udělej."
"O tom se nebudeme bavit."
"Tohle není na diskusi."
Někdy opravdu není čas na dlouhé vysvětlování. V naléhavých nebo nebezpečných situacích může být rychlý pokyn potřebný. Jindy ale podobná věta ukončí dialog i tam, kde by otázky byly na místě. Můžete si zkusit všimnout:
Je tato situace opravdu naléhavá?
Existuje dobrý důvod, proč teď není prostor pro vysvětlení?
Nebo je moje otázka odmítnutá hlavně proto, že se nehodí?
Pokud není možné ptát se hned, může někdy pomoci vrátit se k tomu později:
"V tu chvíli jsem udělal/a, co bylo potřeba. Teď bych tomu ale rád/a porozuměl/a."
"Potřebuju vědět, proč se ode mě očekávalo."
"Příště bych rád/a měl/a víc informací nebo lepší vysvětlení."