Vztek a jeho funkce

Jste naštvaní a podráždění? Proč relaxace pomáhá, ale nemusí být řešením

Cítíte se poslední dobou naštvaní, podráždění nebo frustrovaní? Nejste v tom sami. Vztek není známkou toho, že je s námi něco špatně. Je to důležitý signál, který bychom neměli ignorovat. Techniky, které pomáhají uklidnit se, jsou užitečné, ale samy o sobě většinou nestačí. Pojďme se podívat proč.

Vztek je signál, že se něco děje

Vztek není chyba nebo slabost. Je to varovný signál, že:

někdo překročil naše hranice,

je ohrožená nějaká naše potřeba nebo hodnota, zkrátka něco, na čem nám záleží,

něco v našem životě není v pořádku.

Bez vzteku bychom si často ani nevšimli, že je něco špatně. Příklad ze života: Po jednání s kolegou se cítíme naštvaní. Může to vypadat jako iracionální reakce, dokud se neuvědomíme, že nás kolega neustále přerušuje a skáče nám do řeči. Tím, že cítíme vztek, nás tělo upozorňuje, že je potřeba chránit svůj prostor a že si zasloužíme respekt ostatních.

Mýtus: "Vztek je iracionální a destruktivní"

Velká část lidí má zažitou představu, že vztek je negativní, nežádoucí, možná i nesmyslný a přehnaný. A proto je špatné vztek projevovat, a dokonce i zažívat.

Ale vztek sám o sobě není problém. Problémem může být to, jak s ním zacházíme.

Vztek není totéž co agresivita.

Respektovat své emoce neznamená nutně jednat na základě každého impulzu (vybuchnout, někoho seřvat nebo mu dát pěstí). Znamená to vnímat, co nám vztek říká, a potom reagovat vědomě a s rozmyslem. Třeba tak, že místo toho, abyste partnerovi ve vzteku vmetli do tváře všechny minulé křivdy, si uvědomíte: "Cítím frustraci, protože domácí práce nejsou rozdělené spravedlivě." A začnete o tom mluvit klidně a konkrétně řeknete, co byste potřebovali.

Proč často neumíme se vztekem pracovat?

Asi každému z nás se někdy stalo, že jsme ve vzteku řekli nebo udělali něco, čeho jsme později litovali. (Někoho jsme urazili, naštvali, ublížili jsme někomu, na kom nám záleží.) Vztek bývá velmi intenzivní a nepříjemná emoce a není neobvyklé, že máme obavy, že nad sebou ve vzteku ztratíme kontrolu - anebo se nám to skutečně stane a vybuchneme, i když jsme nechtěli. Z toho si přirozeně vyvodíme, že vztek je zkrátka nežádoucí, a snažíme se ho ignorovat nebo potlačovat.

Okamžitě se uklidni!

Přesvědčení, že když se naštveme, musíme se za každou cenu co nejdříve uklidnit, podporuje i výchova a společenský tlak. Většinu z nás učili už od dětství, že projevovat vztek není přijatelné: "Nekřič. Nevztekej se. Uklidni se!"

A nejen, že opakovaně slyšíme, že není v pořádku vztek dávat najevo, ale dokonce je nám často vysvětleno, že naše naštvání je úplně neopodstatněné. Naše okolí nám tvrdí, že se přeci nic tak hrozného nestalo, a my reagujeme přehnaně. Kolikrát vám někdo řekl: "Proč se tak rozčiluješ? Vždyť o nic nejde."

Hysterka, nervák... taky jste hrozně přecitlivělí?

Nejenom, že tak získáváme přesvědčení, že vztek sám o sobě je špatný, destruktivní, nezvladatelný a ubližuje lidem. Ještě navíc zjišťujeme, že naše reakce jsou "špatné" a rozčilujeme se kvůli věcem, které by nám vůbec vadit neměly. Naučíme se tak, že je zjevně něco špatně s námi: nerozčilujeme se proto, že se děje něco špatného, rozčilujeme se bezdůvodně, protože jsme zjevně divní nebo přecitlivělí. Nikdo přeci nechce být označován za nerváka nebo hysterku, a tak se učíme vztek skrývat a potlačovat, aby nás měli ostatní rádi.

A často nás pak už ani nenapadne, že možná v určité situaci bylo naše naštvání oprávněné a náš vztek docela na místě.

Když zapomeneme na to, na čem nám záleží...

Po více takových zkušenostech často dojde k tomu, že:

Neumíme si všimnout, že nás něco trápí, nebo si ani neuvědomíme, že by nám něco možná vadit mělo. Naučili jsme se tolerovat, že ostatní nerespektují naše hodnoty, a to, že ostatní překračují naše hranice, považujeme za normální a za známku "slušnosti".

Přestáváme důvěřovat svým pocitům a svému vlastnímu zhodnocení situace. Ostatní už nám přeci vysvětlili, že se pleteme.

Považujeme své reakce za "špatné" nebo "hloupé" a za něco, za co bychom se měli stydět. Myslíme si, že problém je pokaždé v nás, a ne v situaci, která nás naštvala.

Příklad: Kamarád vás urazí, ale místo, abyste si dovolili cítit vztek, si řeknete: "Přece nebudu vztahovačný/á." A všechno dusíte v sobě.

Co se děje, když vztek potlačujeme?

Vztek, stejně jako všechny ostatní emoce, je záležitost jak psychiky, tak i celého těla: při vzteku jsme ve stresu. Psychicky, emocionálně, fyziologicky. Potlačený vztek v nás zůstává – a mění se:

v úzkost, podrážděnost nebo frustraci,

ve výbuchy kvůli maličkostem,

a časem i ve fyzické potíže (vyčerpání, bolesti hlavy, trávící potíže, srdeční problémy, autoimunitní onemocnění...).

Relaxace a její místo

Relaxační techniky jako mindfulness, dechová cvičení nebo meditace jsou skvělé:

Pomáhají zvládnout akutní stres, uklidnit se a reagovat klidně a konstruktivně.

Uklidňují přetížené tělo i mysl, podporují relaxaci, uvolnění a regeneraci.

ALE:

Pouze uklidnit se, když jsme vzteklí, nestačí. Pokud se zbavíme stresu, ale neřešíme příčinu problému, situace se opakuje znovu a znovu.

Skutečné řešení: Nejen se uklidnit, ale také pochopit situaci a jednat

Co dělat, když cítíte vztek:

Zastavte se a pokud potřebujete, uklidněte tělo i mysl (zkuste například dechové cvičení, techniky uzemnění nebo relaxace).

Pochopte situaci a pojmenujte, co konkrétně na ní vás naštvalo. Nespokojte se s neurčitými, obecnými "vysvětleními" jako "Jsem nervák, vždycky vyletím bez důvodu, už jsem takový.", "Jsem ve stresu, prostě je toho na mě moc.", "Jsem hrozně přecitlivělá, všechno si beru osobně" a podobně.

Zjistěte, proč vás to naštvalo: jaké vaše hranice nebo hodnoty byly ohroženy.

Rozhodněte se, jestli je něco, co chcete na situaci změnit. Možná potřebujete někomu říct, co si skutečně myslíte? Nastavit lépe hranice v nějakém vztahu? Někoho odmítnout, i když cítíte tlak, abyste souhlasili?