Jak se dnes cítíte?
Proč má smysl všímat si svého vnitřního stavu a ne jen toho, co se děje kolem nás
Když se nás někdo zeptá, jak se máme, často odpovíme rychle. Dobře. Normálně. Jde to. Nic zvláštního. Někdy je to skutečně pravda. A jindy možná ne tak úplně, ale je to nejupřímnější odpověď, na kterou zrovna dokážeme přijít, protože nejsme zvyklí se u té otázky zastavit. Jak se dnes doopravdy cítím?
V běžném dni často věnujeme pozornost hlavně tomu, co se děje kolem nás: úkoly, zprávy, práce, rodina, termíny, očekávání druhých, věci, které je potřeba vyřešit... To všechno je důležité. Ale naše vnější realita není jediný zdroj informací. Stejně důležité může být i to, co se děje uvnitř nás: únava, napětí, podráždění, neklid, smutek, radost, odpor, chuť něco udělat, potřeba klidu, tělesný signál nebo možná pocit, že už je toho moc.
Když kvůli vnější realitě zapomeneme na tu vnitřní
Mnoho z nás se naučilo považovat za podstatné především to, co je vidět navenek. Co musím udělat. Co se ode mě očekává. Co je rozumné. Co zvládají ostatní. Co se dá vysvětlit. Co má praktický výsledek. Obvykle to tak od nás už od dětství vyžaduje okolí a my pak v podobném režimu často pokračujeme i v dospělosti. To může být užitečné, protože nám to pomáhá fungovat, rozhodovat se, pracovat, domlouvat se s druhými a neztratit kontakt s vnější realitou, kterou sdílíme s ostatními.
Problém vzniká ve chvíli, kdy kvůli všemu, co se děje kolem nás, zapomeneme, že se také při tom něco děje uvnitř nás. Můžeme pak dlouho například nevnímat, že jsme unavení. Že v sobě držíme moc napětí. Že nás něco zraňuje. Že říkáme ano, i když naše tělo a emoce už dávno říkají dost. Že naše podráždění nevzniklo z ničeho, ale z několika hodin, dnů nebo týdnů nahromaděné zátěže.
Cílem není začít vnější realitu ignorovat a řídit se jen našimi vnitřními dojmy a pocity. Cílem je občas si vzpomenout, že náš vnitřní stav existuje, a že to není chyba nebo překážka, kterou je potřeba rychle zvládnout. Je to část naší reality, která nám může pomoct lépe porozumět sami sobě, naší situaci i tomu, co potřebuje naši pozornost.
Vnitřní stav je také informace
To, jak se cítíme, nemusí být vždy přesný popis vnější situace. Když se cítíme ohrožení, neznamená to automaticky, že nám opravdu hrozí fyzické nebezpečí. Když se cítíme odmítnutí, neznamená to hned, že nás druhý člověk opravdu chtěl odmítnout. Když se cítíme provinile, neznamená to pokaždé, že jsme nutně udělali něco špatně. Někdy to tak skutečně je, jindy je vysvětlení složitější.
Ale to, že vnitřní pocit pokaždé jasně a jednoznačně nepopisuje naši vnější realitu, neznamená, že je bezvýznamný nebo nesmyslný. Vnitřní stav může ukazovat, že něco potřebuje naši pozornost, třeba únava, hranice, nejistota, starý strach, nenaplněná potřeba, přetížení, ztráta smyslu, napětí ve vztahu nebo něco, co si zatím neumíme jasně pojmenovat.
Když si uvědomíme, že se nějak cítíme, nemusí nám to pokaždé hned dávat smysl. Užitečná otázka není "Je tenhle pocit pravda, nebo nesmysl?", ale spíše:
Co tento pocit ukazuje o mém prožívání? A co potřebuji ještě ověřit ve skutečnosti kolem sebe?
Silná reakce často nezačíná tím, čím si myslíme
Někdy nás rozhodí něco, co zvenku vypadá bezvýznamně. Někdo pronese hloupou poznámku. Někdo dorazí na schůzku s námi pozdě. Někdo neodpoví na naši zprávu. Něčí tón hlasu nám nesedí. Někdo přijde s dalším požadavkem navíc...
A my "vyletíme". Můžeme si potom myslet, že naše reakce byla přehnaná. A někdy možná opravdu byla. Ale příčinou naší reakce často nebývá to, co považujeme za spouštěč. Ten obvykle bývá jen poslední kapkou. Před ní už mohlo být mnoho věcí, kterých jsme si nevšimli: špatný spánek, hlad, dlouhé sezení, dlouhodobé napětí, tlak v práci, nedostatek prostoru, odkládaný odpočinek, několik malých narušení hranic nebo třeba pocit, že pořád musíme něco zvládat a tolerovat.
Když si svého vnitřního stavu nevšímáme, naše reakce ve chvíli, kdy už se v nás dlouhou dobu všechno hromadí, nám může připadat naprosto nepřiměřená. Věnovat pozornost svému vnitřnímu stavu není sebestřednost ani přecitlivělost. Může to být způsob, jak zachytit celou vlastní realitu dřív, než zareagujeme, jak nechceme, vybuchneme, vyhoříme, úplně se vyčerpáme a podobně.
Čeho si můžete všimnout
Pro získání trochu většího kontaktu sami se sebou a se svou vnitřní realitou může někdy stačit pár jednoduchých otázek. Tady nabízíme několik oblastí pro inspiraci. Nemusíte odpovídat na všechny. Vyberte si jednu nebo dvě.
Tělo
- Kde v těle něco cítím?
- Je tam napětí, únava, tlak, neklid, bolest, tíha, teplo, chlad, prázdno nebo lehkost? Něco jiného? Nebo nic?
- Jak dýchám?
- Mám hlad, žízeň, potřebuji se hýbat, odpočívat, spát, změnit polohu nebo něco jiného?
Emoce
- Jakou emoci teď prožívám?
- Je to spíš klid, podráždění, smutek, zahlcení, nejistota, odpojení, napětí, zklamání, ... nebo nějaká jiná?
- Je ta emoce silná, slabá, nejasná, nebo se mění?
Myšlenky
- Co se právě odehrává v mých myšlenkách? O čem jsou?
- Je tam obava, tlak, výčitka, plánování, srovnávání, vnitřní kritika, potřeba něco vyřešit nebo něco jiného?
- Potřebuji téhle myšlence teď věřit, nebo mi jen ukazuje něco o mém vlastním stavu?
Potřeby a hranice
- Co mi teď chybí?
- Čeho je moc?
- Kde jsem řekl/a ano, i když bych možná raději řekl/a ne?
- Potřebuju teď víc osobního prostoru, kontaktu s ostatními a blízkosti, podpory, podnětů, ticha, času, abych si udělal/a víc jasno nebo něčeho jiného?
Vliv okolností
- Co se dělo předtím, než jsem se začal/a cítit takto?
- Co se změnilo?
- S kým jsem byl/a?
- Jaké prostředí, informace, podněty nebo požadavky na mě působily?
Někdy je odpověď hned jasná. A někdy nepřijde hned. I neurčitá odpověď jako "nic", "nevím", "jsem nějak mimo" může být začátek kontaktu s tím, co se odehrává uvnitř nás.
Pojmenování může vytvořit trochu prostoru nebo udělat si víc jasno
Když dokážeme přesněji pojmenovat, co se v nás děje, někdy se nám to pomůže zorientovat se a udělat si v situaci trochu víc jasno. Rozdíl je například mezi "je mi nějak divně" a "jsem unavený, podrážděný a mám stažený žaludek". Nebo mezi "nevím, proč jsem tak naštvaná" a "jsem naštvaná, protože jsem dnes už potřetí ustoupila, i když jsem potřebovala něco jiného".
Pojmenování emoce nebo tělesného stavu může občas i pomoct snížit jeho intenzitu, ale ne vždy. Často ale může pomoct více pochopit vlastní situaci. Místo nejasného "cítím se špatně" nebo "něco se mnou je" začneme vidět konkrétnější obraz: Tohle je únava. Tohle je strach. Tohle je napětí. Tohle je narušená hranice. Tohle je smutek. Tohle je potřeba odpočinku. A s konkrétnější informací se často dá zacházet lépe než s neurčitým pocitem, ať už je nepříjemný nebo ne.
Vnitřní prožitek nemusí být celá pravda
Všímat si vnitřního stavu neznamená, že každý pocit má automaticky řídit naše jednání. Pocit je důležitá informace o tom, jak něco prožíváme. Není to ale vždy úplný popis reality. Proto bývá užitečné všímat si Co se děje ve mně? a zároveň i Co vím o situaci kolem sebe?
Například:
- Cítím vinu. Ale opravdu jsem udělal/a něco špatně?
- Cítím ohrožení. Je tu skutečné nebezpečí, nebo úzkost z něčeho jiného?
- Cítím odpor. Je to hranice, únava, nebo strach z nového?
- Cítím smutek. Co jsem ztratil/a, postrádal/a nebo potřeboval/a?
- Cítím vztek. Kde je možná překročená hranice?
- Cítím klid. Je to skutečné uvolnění, nebo spíš odpojení od sebe?
Vnitřní stav nemusí určovat, jak se zachováme. Je to především pozvánka k přesnějšímu vnímání: sebe, druhých i celé situace.
Kdykoliv chceme, můžeme se sami sebe zeptat: