Nevím, co vlastně potřebuju
Když nejsme spokojení, ale nedokážeme říct, co vlastně chceme nebo potřebujeme
Když ztratíte kompas, je těžké najít správný směr. Pravděpodobně zabloudíte, budete chodit v kruhu, anebo se budete řídit tím, kam vás nasměrují ostatní. Každý člověk je ale jiný, a směr, který považují ostatní za správný, nemusí být správný pro vás.
Každý z nás má vnitřní kompas. Není to samozřejmě fyzický kompas, ale jsou to naše myšlenky, hodnoty, přání, touhy, pocity, potřeby a nejrůznější signály z našeho těla. Ty všechny nám normálně ukazují směr k věcem, které chceme nebo potřebujeme (a pryč od věcí, kterým bychom se měli vyhnout). Během života se ale mnohým z nás stane, že se natolik zaměříme na plnění přání a potřeb ostatních lidí, že ty naše ustoupí do pozadí. Postupně s nimi ztratíme kontakt. Je to jako bychom se na vlastní kompas dívali stále méně často, až zapomeneme, že ho vlastně máme.
Výsledek není, že bychom najednou žádné potřeby neměli. Ty stále existují. Ale přehlíželi jsme je tak dlouho, že může být velmi těžké se na ně znovu napojit a uvědomovat si je.
Většinou to nezjistíme hned, ale časem začneme mít neurčitý dojem, že něco není úplně v pořádku. Nevidíme žádný konkrétní problém, ale spokojení také nejsme. Může to být pocit, že nám něco chybí, nebo že je naopak něčeho příliš, nebo že bychom něco měli dělat jinak, ale nevíme, co to je. Můžeme se cítit zmatení, ztracení a nerozhodní.
To, co může vypadat jako problém s rozhodováním, má často příčinu v tom, že nemáme přístup k informacím, které nám naše mysl, emoce i tělo dávají. A bez informací není možné se zorientovat ani rozhodnout.
Poznáváte se v některých z těchto situací?
- Víte, že něco není v pořádku, ale nedokážete říct co?
- Když se zeptáte "Co potřebuju?", nemůžete přijít s žádnou jasnou odpovědí?
-
Víte, co potřebují druzí, ale nepoznáte, co potřebujete vy sami?
Stává se vám, že si svých potřeb všimnete až ve chvíli, kdy už jste vyčerpaní nebo podráždění?
Nemáte představu, kde jsou vaše hranice, dokud nejsou překročené?
Máte pocit, že se řídíte hlavně tím, co se očekává a co vám říkají ostatní, ne podle toho, co je pravdivé a správné pro vás?
Je pro vás těžké se rozhodnout, když si můžete vybrat?
Když máte volno, nevíte, co byste vlastně chtěli dělat?
První pomoc, když ztratíte svůj kompas
Když vůbec nevíte, co potřebujete, pouštět se do velkých otázek typu "Co chci od života?" může být příliš náročné. Místo toho zkuste začít drobnými, každodenními otázkami. Cílem není mít okamžitě jasno ve všem, ale jen zachytit první signály.
Zkuste mrknout na čtyři tipy níže. Vyberte si jeden, který je vám nejvíce sympatický, a vyzkoušejte si ho. Nezabere vám více než 1-2 minuty.
Jednodušší otázka
Když je otázka "Co potřebuju?" moc složitá, zeptejte se:
Co by mi teď udělalo příštích 10 minut o 5 % snesitelnější nebo příjemnější?
Nepotřebujete žádné filozofické prozření. Stačí odpověď, která se může zdát triviální nebo "hloupá", například: Voda. Pauza. Kratší seznam úkolů. Ticho. Hudba. Jedna zpráva. Odejít na chvíli z místnosti. Neodpovědět na něčí žádost obratem, ale až po rozmyšlení.
Pokud vás nenapadne vůbec nic, je to také úplně v pořádku.
Proč? Cílem není získat "správnou" odpověď. Cílem je jen chvíli věnovat pozornost sami sobě a pár sekund přemýšlet o vlastních potřebách, ne jen o potřebách všech ostatních.
Vnitřní pocit
Doplňte jednu větu:
"Něco ve mně teď nechce ______."
nebo:
"Něco ve mně by si přálo ______."
Řiďte se jen svými pocity, náladou nebo prvním impulzem, který zaznamenáte. Nemusí to být rozumné. Nemusí to být proveditelné. Nemusíte podle toho jednat.
Proč? Dalším zdrojem informací "zevnitř" jsou naše emoce, pocity a nálady. Mnoho z nás má ve zvyku své pocity ignorovat a potlačovat, protože je považujeme za "nerozumné" nebo "rušivé". Emoce ale vždy nesou nějakou informaci o nás a naší situaci.
Signál z těla
Zkuste začít tím, že zaměříte pozornost na své tělo:
Co právě teď vnímám ve svém těle?
Pokud si něčeho všimnete, nemusíte to analyzovat a zjišťovat, co to znamená.
Odpověď "nic" je také odpověď.
Proč? Tělo často zná naše potřeby dřív, než si je uvědomíme a než je dokážeme vyjádřit slovy. Vnímat chvíli tělo, i když zrovna nic zajímavého neobjevíme, nám dává šanci znovu se naladit na signály, které nám tělo dává.
Nejmenší rozhodnutí, které je opravdu vaše
Když máte problémy s rozhodováním, vyberte si nějakou nepodstatnou každodenní situaci, kde nezáleží na tom, co si vyberete: Čaj nebo voda? Sedět nebo vstát? Vzít si černé nebo šedé tričko? Otevřít okno nebo ne?
Všimněte si, jestli zaznamenáte jakýkoliv signál z těla, emoci nebo myšlenku, které by vám naznačily, co preferujete. Pokud ano, řiďte se jimi, pokud ne, vyberte jednu možnost náhodně, ale vědomě.
Až danou věc uděláte, zaměřte pozornost ještě na chvíli dovnitř. Cítíte uvnitř něco jako "ano/ne", "dobré/špatné", "příjemné/nepříjemné"?
Proč? Někdy se kontakt se sebou nevrací přes velká rozhodnutí, ale přes drobné volby, ve kterých znovu ucítíte: "Tohle jsem zvolil/a já." I když vůbec netušíte, jak se rozhodnout, můžete experimentovat a všímat si, jak se před, během a po rozhodnutí cítíte.
Když nevíme, co potřebujeme, může pomoct začít věnovat pozornost drobným signálům z našeho těla a pocitům.
Co se s námi děje, když neznáme své potřeby
Když dlouho fungujeme hlavně na základě povinností, očekávání, zvyku nebo potřeb druhých, na to, co je pravdivé a důležité pro nás samotné zbývá méně prostoru. Signály o tom, co potřebujeme, nezmizí. Jen je těžké si jich vůbec všimnout.
Může stát, že víme, co bychom měli udělat, co se od nás čeká, co je rozumné — ale nevíme, co je pro nás to správné.
Návrat k sobě potom často nezačíná velkou analýzou sebe samotných ani velkým rozhodnutím, ale malými, často zdánlivě nepodstatnými otázkami, které znovu učí vnímat vlastní reakci.
Není nutné hned vědět všechno. Možná stačí začít tím, že si dovolíme zachytit jeden malý signál a ověřit, jestli je pro nás pravdivý a jestli by stálo za to ho respektovat.
Kde ztrácíte kontakt se svými potřebami?
Níže jsou tři z častých oblastí, kde si přestáváme uvědomovat, co sami potřebujeme: když si všímáme těla a pocitů, až když už je pozdě, když vnímáme potřeby ostatních lépe než své vlastní a když jsme zvyklí vše řešit pouze hlavou.
Možná se poznáte ve více z nich, to je v pořádku. Zkuste si vybrat jednu možnost, která vaši situaci momentálně vystihuje nejvíc, a zjistit, jak s ní můžete pracovat.
Všímám si těla a pocitů, až když už je pozdě
- Všímáte si hladu, žízně, únavy nebo napětí až ve chvíli, kdy jsou tak silné, že musíte něco udělat?
Ignorujete tělesné signály, dokud vás nezastaví bolest, vyčerpání nebo nemoc?
Poznáte, že vám něco opravdu vadilo, až když vybuchnete nebo se zhroutíte?
Tělo a pocity nám často dávají signály dřív, než si situaci a náš stav uvědomíme. Když jsme zvyklí tyto signály ignorovat, začneme je časem vnímat až ve chvíli, kdy jsou už velmi silné a je nutné něco udělat. Není to proto, že by nás tělo chtělo trápit a emoce nás chtěly rozptylovat a zdržovat od práce a jiných aktivit, ale jednoduše proto, že méně nápadné signály nedostaly pozornost, která byla potřeba.
Malý experiment pro vás
Vzpomeňte si na poslední situaci, kdy už toho na vás bylo moc a teprve nějaký závažnější problém (bolest, nemoc, vyčerpání, vyhoření, výbuch emocí) vás upozornil, že vaše hranice byly překročeny.
Zeptejte se:
Jaký byl první malý signál, který jsem zaznamenal/a, ale nevěnoval/a jsem mu pozornost?
Možná to bylo napětí. Nechuť. Tichý odpor. Fyzická nebo psychická únava. Pocit "tohle už je moc". Potřeba odejít. Přání říct ne.
Nejde o to hledat chybu nebo se obviňovat, ale pouze si uvědomit, o jakou informaci jste přišli. Příště s ní můžete pracovat.
Vnímám potřeby ostatních lépe než vlastní
- Sledujete automaticky nálady, potřeby nebo očekávání druhých?
- Víte, co by někomu pomohlo, ale nevíte, co by pomohlo vám?
- Říkáte ano dřív, než zjistíte, jestli opravdu můžete?
Vaše pozornost může být dlouhodobě zaměřená na druhé lidi, atmosféru, očekávání, možné konflikty. Vlastní potřeby se pak můžou zdát méně důležité než potřeby ostatních, protože ostatní obvykle dostanou přednost. Věnovat pozornost vlastním potřebám a respektovat je ale není sobecké. Naopak, je to rozumné a zodpovědné, protože jen tak můžete být dlouhodobě ve stavu, kdy máte kapacitu věnovat se všem, na kterých vám záleží. Jen je potřeba se znovu naučit, jak vlastně vnímat sami sebe dříve, než se dostaneme za hranice svých možností.
Malý experiment pro vás
Před další odpovědí na něčí žádost se zeptejte:
Jak se cítím a na co myslím, když si představím, že řeknu ano?
Je to radost, spokojenost, uvolnění, dobrý pocit, energie? Vnímám to upřímně jako správnou věc, něco, co chci udělat, co je v souladu s tím, jaký člověk chci být?
Nebo je to odpor, vina, strach, napětí, tíže, únava? I když bych to nikdy neřekl/a, udělám to vlastně hlavně ze zvyku, z donucení, protože nechci někoho naštvat nebo zklamat, protože mám dojem, že jinak to nejde?
Nemusíte se podle toho hned rozhodnout. Jen si všimněte vnitřní reakce.
Všechno řeším pouze hlavou
- Umíte vyjmenovat argumenty pro i proti, ale v těle a emocích necítíte, který směr je lepší?
- Hledáte správnou odpověď, ale nedokážete říct, co je vám opravdu bližší?
- Rozhodujete se podle toho, co dává smysl, ale později máte pochybnosti nebo odpor?
Rozum je důležitý. Pomáhá nám vidět souvislosti, ověřovat realitu, plánovat a přemýšlet. Ale nemusí to být jediný zdroj orientace. Někdy potřebujeme kromě argumentů vnímat i tělesnou a emoční odezvu: uvolnění, napětí, úlevu, odpor, zvědavost, těžkost, příliv energie nebo naopak vyčerpání. Ne jako konečné rozhodnutí, ale jako další informaci.
Malý experiment pro vás
Představte si jeden z možných výsledků svého rozhodnutí a zeptejte se:
Je v těle spíš stažení, napětí, úleva, tíha, prostor, odpor, soulad, zvědavost nebo energie?
Zaměřte se skutečně jen na základní fyzické vjemy a na pocity. Ne na myšlenky, ne na objektivní argumenty, ne na názory druhých lidí nebo na to, jak jste zvyklí rozhodovat se ze zvyku.
Ať už si v těle všimnete čehokoliv, neberte to jako definitivní odpověď. Jen jako další kousek reality, který můžete zahrnout do rozhodování.